Obrovské SUV místní taxikářské firmy nás vezlo z letiště do centra Toronta. Moderní mrakodrapy se tyčily do neuvěřitelné výšky a do odlesků slunce v jejich sklech zpíval Willie Nelson z rádia „GoodMorning, America, How Are You?” Bylo to snové a neuvěřitelné. Vítala nás Kanada a začala naše cesta po Ontariu a Québecku.
Před cestou
Když jsme se rozhodli, že letět v květnu do Kanady na dvacet dní není bláznovství, tak okamžitě začala přípravná fáze cesty. Vzhledem
k tomu, že tam letěla dcera na studijní pobyt, byl termín daný a nešlo s ním hýbat, i když první půlka května nebyl zcela ideální čas. Řada turistických cílů je na pomezí zimní a letní sezony, a díky tomu jsou uzavřené i některé kempy. To by nám mohlo komplikovat plán zapůjčit si obytné auto a celou cestu absolvovat s ním. Nakonec však byla auta dvě. Výběr půjčoven byl v Kanadě celkem velký, protože tento styl cestování tu je velmi populární, ale my jsme zakotvili u jedné z větších a renomovaných. Zdálo se nám, že tyto firmy umí lépe řešit případné potíže. Vše bylo snadné a proběhlo on-line. Zaklikali jsme, co všechno chceme, kolik nádobí a židliček a výši spoluúčasti. Zaplatili zálohu a nakoupili mapy a průvodce. Doplatek se platil měsíc před odletem a pak už cestě nic nestálo v cestě.
Začínáme v Torontu
Město s historií z počátku kolonizace, kde však budete mít problém najít budovu starší něž sto let. Vše je moderní a vysoké a jen občas se v rohu křižovatky choulí starý kostelík. Po prvním šoku začnete přicházet stylu města i života v něm na chuť. My jsme na to měli dva dny. Navštívili jsme věhlasnou CN Tower a z výšky 553 metrů viděli tu nekonečnou rozlohu města i nedaleké jezero Ontario. Kromě národního Ontarijského muzea, které je také zajímavé architektonicky, nás zajímal novogotický zámeček Casa Loma – pokus o přenesení staré dobré Anglie a Francie do kanadského prostředí. Prohlídkové okruhy, krásný park a hlavně nádherný výhled na město. Za zmínku určitě ještě stojí Ripley`sAquarium, jež patří mezi jedno z nejhezčích, které jsme navštívili.
Druhý den nás u hotelu vyzvedlo auto a zavezlo za město do kanceláří půjčovny Motorhome-CanadaTravel. Nastal čas seznamování a přebírání. Obytná auta v Americe jsou trochu jiná, než jsme běžně zvyklí od nás z Evropy. Váhu nikdo moc neřeší, a tak prostorná koupelna s normální záchodovou mísou je překvapením. Auto bylo celkově dobře navrženo, na první pohled působilo útulně a s délkou skoro osmi metrů i velmi prostorně. Jediné mínus bylo chybějící topení na plyn. Bylo nutné být na elektřině v kempu, nebo topit na nástavbovou baterii, kdy bylo maximum provozu dvě hodiny. To znamenalo, že při plánovaném spaní na divoko aještě doznívající zimě v horách připadalo v úvahu jen temperování před spaním a pak zatopit na vstávání. Což se ale ukázalo, že zase nebyl takový problém. Naplnili jsme nádrže, zajeli za roh na nákup, a vyrazili na cestu. Pětilitrový automat jel krásně, a tak starostí řidičů bylo orientovat se v provozu po stále se zvětšující dálnici. Ta měla nakonec šest pruhů.
Tisíc ostrovů a čarovné Ontario
350 kilometrů severně od Toronta je krásná oblast 1 000 ostrovů (ThousandIslands). Jedná se o souostroví v místech, kde Řeka svatého Vavřince opouští jezero Ontario. Řetězec ostrovů je dlouhý necelých sto kilometrů a jedná se zároveň o hranici s USA. Krásná krajina lesů a vod, ideální na vycházky a samozřejmě na plavbu parníkem po řece. Pro ni je nejlepším startovacím místem historické městečko Kingston, kde je možné navštívit i starou vojenskou pevnost Fort Henry. Toto město mělo v počátcích kolonizace ambice stát se centrem a hlavním městem anglické Kanady. I přes svou strategickou polohu však tohoto významu nikdy nedosáhlo.
Kromě prohlídky velice potěšil i likérshop, protože v provincii Ontario je nákup alkoholu složitější a láhev vína či kanadské whisky se do divočiny vždycky hodí. Je zde částečná prohibice a státní monopol na prodej alkoholických nápojů. Dále po proudu řeky je i suchozemská část národního parku s lesy a jezery. Tady již sezóna začala, takže byl otevřený kemp Ivy Lea KOA. KOA je řetězec kempů po celé Kanadě, na který máte od půjčovny slevovou kartu, a vždy se jedná o zajímavou úsporu. My jsme servisu a pohostinnosti využili dvě noci a vyrazili za dalším dobrodružstvím.
První čekalo na příští křižovatce, kdy jsme špatně odbočili a najeli na most. To by nebyl takový problém, kdyby v půlce mostu nebyla hranice a celnice. Za pobavených pohledů amerických i kanadských vojáků jsme se na mostě pracně otočili, druhé auto udělalo stejný manévr a s pocitem, že jsme na nudné a tiché hranici strážcům udělali nějakou zábavu, jsme pokračovali k Národnímu parku Mauricie. To je krásná a rozsáhlá oblast s nefalšovanou kanadskou divočinou. Spaní na divoko jsme zvolili na parkovišti vedle návštěvnického centra. Jedná se o stále otevřenou budovu bez obsluhy, s koženými sedačkami, krbem, televizí, sprchami a množstvím map a plánků aktivit i cest. Za dolar do kasičky si můžete vzít kafe, čaj či konzervu. To jsme nepotřebovali, ale volnou wi-fi jsme využili. Jediné, co nás lehce znervózňovalo, byla informační tabule u vjezdu na parkoviště, že nemáme nechávat nikde potraviny a krmit medvědy.
Ráno jsme zabalili vodu, svačinu v těsných krabičkách, spreje proti medvědům a vyrazili na celodenní trek. Nádherná jarní příroda voněla a zpívala. Hluboké lesy střídaly nádherné výhledy a cesty houštím krásné stezky podél jezer. Měli jsme pocit, že jsme konečně pochopili polovinu táborových písní, pocit, který se nedá popsat slovy. Místy byly zbytky sněhu a díky tomu bylo pár úseků cesty mokřejších, než by bylo příjemné. Mnohdy jsme museli příští směr hledat a jednou dokonce i brodit. Večer jsme šťastni a unaveni uvařili večeři, z aut postavili vozovou hradbu, abychom chránili záda a sedli si na židličky pod temnou oblohu. Oheň hořel na malém grilu, kde se ovšem nic nepeklo, abychom nepřilákali z noční temnoty nevítané hosty. Když jsme park další den opustili, po hodině cesty nás čekala provincie Québec.
Québeckem do Québecku
Rozdíl mezi těmito provinciemi snad ani nemohl být větší. Krajinově nepostřehnutelné, ale jinak je to skoro jiná země. Jen jsme opustili Ontario, zmizela „ze života” angličtina. Tady je každý hrdým Francouzem a překvapivým zjištěním pro nás bylo, že angličtina tu není povinná ani ve škole. To vysvětluje jistou bariéru při dotankování plynu do nádrže. Naštěstí chlapík žádnou řeč nepotřeboval, odstrčil nás a vše potřebné si s ventily v autě udělal sám. Asi se není čemu divit, vždyť dějiny Kanady jsou posety permanentními střety mezi Francií a Anglií. Ta se nakonec stala vítězem a v roce 1763 byla celá Kanada přiřknuta Anglii. Pro uklidnění byla francouzština schválena jako úřední jazyk a povolena katolická víra. Ovšem v krvi zdejších obyvatel je stále náznak křivdy. Dalším zásadní rozdílem je přístup k alkoholu. V Québecku se najednou objevují na benzínových pumpách ledničky s pivem, ciderem či láhvemi vína. Prostě Francie…
Našim prvním cílem byl vyhlášený zooparkSauvage de Saint-Felicien, kde po malé úvodní části klasické ZOO, ovšem pěkné a s důrazem na místní faunu, je hlavním lákadlem rozsáhlá vyjížďka do volné přírody. Zavřou vás do vláčku ze železných klecí a vyrazíte na „safari” a do historického skanzenu současně. Zde jsme viděli nejvíce zvířat z celého našeho pobytu a hezké bylo, že v přirozeném a volném prostředí. Zároveň se seznámíte s osídlením kraje a stavbami prvních farmářů či dřevorubců.
Zoopark se nachází v oblasti několika národních parků s treky a krásnou divočinou a zároveň nedaleko jezera Saint-Jean, které je velmi oblíbenou dovolenkovou destinací. Jakmile jsme se nabažili, stočil se náš směr k nejsevernějšímu bodu cesty. Tím byla stará rybářská vesnice Tadoussac. Byla to zároveň významná obchodní stanice pro severní teritoria i bod, odkud se proti proudu Řeky svatého Vavřince plulo do vnitrozemí. Tato kdysi významná tepna je malá a poklidná. Jediné, co ji činí rušnější, je přístav, odkud můžete vyplout na pozorování velryb. Díky tomu, že se zde mísí voda z nyní již velmi rozsáhlé řeky a oceánu, dochází ke vzniku zcela unikátního ekosystému, který je plný vodních lahůdek. Na tuto občerstvovací stanici se stahují velryby z daleka a mají ji i ve svých migračních trasách.
Napřed jsme obcházeli překrásné skalnaté pobřeží, koukali z vyhlídek, užívali západ slunce a popíjeli kanadské pivo, ale neviděli jsme ani ploutev. Proto jsme si na další den objednali plavbu lodí, a musím říct, že jsme viděli právě tu ploutev. Dokonce třikrát, ale víc nic. I přesto to byl krásný zážitek. Večer jsme v přístavu nabrali vodu a přespali. Původně jsme chtěli být v kempu, ale ten otvírali až za týden. Minulá noc před jeho branami sice nebyla špatná, ale pobřeží je pobřeží. Ráno jsme si naordinovali opět výšlap na nedalekou vyhlídku. Informace o uzavřené cestě nemohla nikoho rozhodit, a tak jsme skončili v houští po zimě popadaných stromů a k cíli dorazili mnohem později a mnohem utahanější, než jsme čekali. Krásu zastiňoval pouze fakt, že stejnou cestou se musíme také vrátit. I když bylo pozdě, tak jsme se zařadili do fronty na trajekt, který bezplatně převáží auta přes zátoku, místo cesty přes most. Vše bylo nečekaně plynulé a rychlé, takže vyrážíme podél řeky na jih do Québecku. Do jednoho z nejkrásnějších kanadských měst.
Québec City
Do krásného historického města, které je zajímavé také tím, že je jako jediné severoamerické město dodnes obehnáno opevněnými hradbami. Díky nim a dalším jedinečným památkám byl roku 1985 zapsán Québec na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Zaparkovali jsme ve slepé uličce nedaleko zmíněných hradeb a před spaním se šli projít do města. Působí malebně a máte zde pocit, že jste v Bretani, a ne v Kanadě. Hospůdky, kavárny, kočáry, sochy a neuvěřitelný šrumec i v takto pozdních hodinách. Zorientovali jsme se a připravili si plán na další den. Převážná část míst, která stojí zato vidět, se nachází ve starém centru města, které se jmenuje Vieux-Québec a je rozděleno na dvě části: Horní a Dolní město. Hornímu městu dominuje hotel ChâteauFronterac, který je prý nejfotografovanějším hotelem na světě a významně tvoří siluetu města. Tu doplňuje i nedaleko stojící katedrála Basilique de Notre-Dame-de-Québec, která vyrostla na místě dřevěného farního kostela. Vtipnou a moderní formou se můžete seznámit s historií Québecu v muzeu s názvem QuébecExpérience. Dolní město pak tvoří nádherná ulička s obchody, kavárnami a řemeslníky.
Za městem jsou Montmorencyho vodopády. Všichni vás k nim pošlou, protože jsou „francouzské” a o pár metrů vyšší než „anglické” Niagarské vodopády. Za zhlédnutí určitě stojí, ale v porovnání neobstojí. Jsou však směrem k dalšímu z národních parků, ParcNational de la Jacques-Cartier, takže jsme zastávky určitě nelitovali. Za Québeckem je také příjemný kemp Camping StonehamInc, který jsme po nocích na divoko uvítali. V Cartierově národním parku jsme se po dnech ve městě vrátili naposledy do divočiny. Příjemné cesty zvlněnou krajinou s řekami a vodopády pěkně uzavřely tuto část putování. Finále bylo totiž naplánováno na jednu z nejturističtějších atrakcí – na Niagarské vodopády.
Na břehu Niagáry…
Po silnici a následně dálnici jsme svištěli povolenou stovkou, kterou nikdo neporušoval, a vše bylo poklidné a plynulé. Toronto jsme objeli v noci, takže žádné kolony a stres jako při výjezdu. Netradičně hustě obydlenou krajinou jsme dorazili k Niagarským vodopádům. Spaní bylo možné pouze v některém z kempů, což nám ani nevadilo, protože v této oblasti vládne turismus, chaos a přílišný ruch na spaní na divoko. Ráno nás probudil první kanadský déšť a svojí intenzitou si vynahradil celý čas, kdy skoro nekáplo. I přes mlhu a lijavec jsme se přesunuli na přeplněná parkoviště u návštěvnického centra a vybrali aktivity. Je jich tu nespočet. Vodopády jsou krásné a majestátní, ale z obou stran, jeden břeh je Kanada a druhý USA, obklíčené jedním velkým “lunaparkem“. Na loďce jsme vyrazili pod největší část vodopádů do takzvané podkovy, a protože jsme už stejně byli mokří, tak nám ani sprej z padající vody příliš nevadil.
Aby mé povídání nevyznělo příliš kriticky, musím konstatovat, že vidět to je krásné, ale všechno to, co vzniklo okolo, zážitek kalí. Proto nebyl důvod se déle zdržovat, a tak jsme vyrazili zpět do Toronta. V kempu na předměstí jsme vyprázdnili auta a doplnili palivo, zabalili si kufry a odjeli, s jistým smutkem, vrátit auta do půjčovny. Ta nám po všech administrativních úkonech zajistila odvoz na letiště a nám již zbývalo jen několik posledních hodin. Pak už na křídlech Airbusu do Frankfurtu a následně do Prahy.
Osmnáct dní, z toho patnáct v autě, není na takovou zemi mnoho, ale i tak to byl krásný čas a skvělá dovolená. Víme, že jsme v Kanadě nebyli naposledy. Například nás zaujalo několik německých párů, kteří si do Kanady poslali své obytné auto, což při jejich pobytu na cca čtyři měsíce bylo ekonomicky výhodné. Nejen tím, že transport byl levnější než půjčovné na čtyři měsíce, ale nižší spotřeba evropských vozů a možnost naložit auto vybavením i potravinami obrovským způsobem zlevní celý pobyt. A pak, máte tam hlavně toho svého „mazlíka”, kterého má každý z nás nejraději.
Text a foto: Jakub Moravec
