Není to průvodce, je to jen malá část toho, co jsme viděli a zažili na jedné daleké cestě, kdy se jeden bláznivý nápad stal skutečností. Pro někoho to může být inspirace, pro nás je to trvalá vzpomínka. Je na každém z nás, jakou cestu si vybereme a kam se vydáme. Vláďa, Olina, a naši psí společníci Riks a Fred.
Jak to všechno začalo
V roce 2017 jsme strávili pěknou dovolenou cestováním po německém pobřeží Baltu. Putování končilo ve Warnemünde. Malém letovisku s atmosférou ranních rybích trhů, přístavišti velkých zámořských lodí se spoustou malých kaváren a rybích restaurací. Zde se zrodil nápad nechat se odvézt „někam“ trajektem…
Plánů na cestu bylo hodně. Nakonec se rozhodujeme nejet za teplem na jih ale na sever do Švédska. Po dlouhém uvažování vybíráme trajekt z německého přístavu Rostock do dánského přístavu Gedser, z Dánska přejedeme přes Öresundský most a cestu zpět ze švédského přístavu Karlskone do polského přístavu Gdyně. V únoru 2018 začínáme s vlastní přípravou cesty s otázkou, co vlastně všechno chceme vidět? U přejezdu Dánskem máme jasno – křídové útesy, samozřejmě symbol Dánska Malou mořskou vílu. Horší to bylo se Švédskem, po 2 měsících jsme nevěděli vůbec nic…
Přes německé Warnemünde a dánský Gedser
Tři dny před odjezdem doplňujeme potvrzení od zvěrolékaře pro naše dva psíky a v pátek 22. 6. 2018 vyrážíme z Liberce do německého města Warnemünde. Po menším bloudění vjíždíme do přístavu a na trajektu si krátíme dvouhodinovou plavbu do dánského přístavu Gedser popíjením kávy. Po přistání a výjezdu z trajektu nás trochu překvapila celní kontrola. Naše pasy i pasy našich psíků jsou v pořádku, a tak můžeme v klidu vjet na dánské území. Zastavujeme na prvním pěkném odpočívadle v blízkosti mořského zálivu, nad kterým se odráží zapadající slunce.
Z této zátoky odjíždíme k Öresundskému mostu. Zajímavý pocit, když vjíždíte do zhruba 3 km dlouhého tunelu, asi 10 m pod mořskou hladinou, vyjedete na umělý ostrov a pokračujete na most ve výšce asi 65 m, který vás po 8 km jízdy dovede na břehy Švédska. Most je druhým největším pevným mostem na světě, kvůli němu byl vybudován 430 m dlouhý poloostrov a 4 km dlouhý ostrov.
Na hlavním tahu na Göteborg se zastavujeme na dvou odpočívadlech, kde si chceme udělat pauzu na jídlo. K našemu překvapení je zde docela nepořádek. Za městem Lilla Edet nacházíme pěkné parkoviště, čisté prostředí, piknikové stoly venku a pohled na řeku Göta älv, která je největší na západním pobřeží. Po chvilce lenošení vyrážíme znovu na cestu do vnitrozemí k největšímu jezeru Švédska Vänern. Délkou 140 km a šířkou 80 km je třetím největším jezerem v Evropě. Navigace nás bezpečně dovede až k samotnému Örnäs Campingu v městečku Åmål. Ten je umístěn v zeleni mezi vysokými borovicemi, přímo na břehu jezera a jen 10 minut chůze od centra secesního města. Náhodný výběr vůbec nezklamal, parkujeme. Než stihneme vyndat stolek, přišlo nás okouknout pár „kamarádů karavanistů“. Zajímá je hlavně naše SPZ, nikoho se značkou CZ tady prý ještě neměli. Převážná část je ze Švédska nebo Norska. Po zajímavém přivítání bereme naše dva psíky a vyrážíme na procházku. Cesta lesoparkem nás dovedla až do míst s dalekým rozhledem na nekonečnou hladinu jezera. Procházka končí u vody a i když má jen 16 °C, musíme se po tak náročné cestě alespoň na chvíli ponořit do chladných vln.
Z jihozápadu do centrální, divočejší části Švédska
Silnice nás vede stále kolem jezera až do studentského města Karlstad, které je pokládáno za jedno z nejslunečnějších měst Švédska. Míjíme nejdelší kamenný klenutý most. Byl zbudován na konci 18. století. S délkou 168 metrů působí opravdu impozantně. Procházkou okolo řeky se dostáváme do centra. Velké náměstí před budovou radnice zdobí Mírový památník z roku 1955 na počest rozpuštění unie mezi Švédskem a Norskem. Na rušné ulici v záplavě kaváren a malých obchůdků nás vůně pekařského krámku zlákala k návštěvě. Kupujeme teplý domácí chléb a čerstvé koláče.
Opouštíme jihozápad země a vjíždíme do centrálního Švédska. Krajina se začíná měnit. Je divočejší, přináší prudké toky řek s průzračnou vodou a nekonečné lesy. Další místo naší návštěvy je Sollerön, největší ostrov jezera Siljan s pohřebními mohylami z dob Vikingů. Přejíždíme přes most, vedle kterého leží kemp Caravan club Sollerön. Je obsazený, a tak jedeme hledat místo, kde strávíme noc. Ve Švédku platí allemansträtten – právo volně se toulat po zemi, kdekoli kempovat, trhat lesní plody nebo vyrazit na túry. Toho využíváme i my. Naše první noc v divočině.
Tak jak se pomalu mění příroda, mění se i architektura. První městečko s dřevěnými, typicky červeně natřenými domky. Falunská červeň dostala svůj název podle červeného pigmentu z Falunských měděných dolů. Díky složení konzervuje tato barva dřevo a jako nátěr se používá od 16. století. V městečku Sveg nás informační tabule navedly do národního parku Hamra. Parkoviště, na které přijíždíme po asi 6 km dlouhé šotolinové cestě uprostřed lesa, nás překvapilo. Čeká nás volně přístupná kamenná budova informačního centra se spoustou materiálů o národních parcích. Parkem, převážně na bažinatém území, vedou dřevěné lávky. Nejdelší trasa má asi 20 km. Nám stačí jen malé nahlédnutí – procházíme mezi stromy, ze kterých visí cáry lišejníků, kvákání žab a zpěv ptáků jsou jediné zvuky, které slyšíme.
Jedeme dál k jezeru Storsjön. Je popisováno jako oáza v divočině obklopená vysokými horami a hlubokými lesy. S délkou 70 km se řadí na páté místo ve Švédsku. Podle bájí se zde nachází podobná obluda jako ve Skotsku zvaná Storsjöodjuret, prý deset metrů dlouhý vodní plaz s ploutvemi na zádech s hlavou psa. První zmínky o pozorování jsou již ze starověku a první písemnou zmínkou záznam z roku 1635. Od roku 1986 bylo zakázáno obludu polapit, byla hájená. V roce 2006 byl zákon o ochraně zrušen. Chceme se přesvědčit o pravdivosti tohoto mýtu, a tak sjíždíme na lesní cestu, která vede až k jezeru. Po koupeli sedíme na jednom z velkých kamenů a pozorujeme jezero. Všude naprosté ticho, z jezera „nikdo“ nevychází, a tak se ani my nedočkáme žádné senzace.
Odjíždíme z tohoto až mýtického místa na losí farmu Moose Garden. Návštěvu začínáme jak jinak než v kavárně u dobré kávy a domácího štrůdlu. Z auta obdivujeme krásnou scenérii hor, která se odráží v hladině jezera, přímo před námi v ohradě pak krále zdejších lesů velkého losa. Na největším ostrově jezera Frösön vyjíždíme až na samý vrchol k dřevěné rozhledně. Otevírá se nám krásný výhled na samotný ostrov, jezero s ostrůvky i nedaleké město Östersund, které se nachází uprostřed Skandinávie, i Švédska. Přecházíme lávkou pro pěší na nejoblíbenější místo města, velký odpočinkový park s dětským hřištěm. V muzejním parku pod širým nebem je pak stálá výstava obrazů a soch nestvůry, tak jak si ji různí autoři představují. Vracíme se zpátky na ostrov k nejstaršímu runovému kameni z roku 1050. Je výjimečný tím, že nesloužil jako náhrobek, ale byl vyroben na památku křesťanství a stavitele prvního mostu. V dávných dobách si lidé mysleli, že je na obraze zpodobněna mýtická nestvůra, která se sama požírá.
Silnicí divočiny do lesů a posvátných měst
Strömsund – brána Laponska a země Sámů. Právě zde začíná tak zvaná Silnice divočiny, údajně nejhezčí silnice Laponska. V městečku doplňujeme zásoby a vyrážíme po silnici Vildmarksvägen. Ta se táhne v délce 500 km, vede hustými lesy okolo křišťálově čistých jezer směrem k horám. Začíná foukat docela silný vítr a přidává se hustý déšť. Zastavujeme u pěkného odpočívadla – z jedné strany jezero, za námi nepřístupný les. Stejný nápad dostává i posádka karavanu z Norska. Zaparkovali jsme akorát včas. Příroda ukazuje svou drsnější tvář. Teplota klesla na 4 °C, jsme na nejchladnějším místě Švédska. V dešti se objevují sněhové vločky, nad jezerem vidíme blesky. Voda z jezera naráží na kameny, v dálce burácí hromy a kapky deště nás brzy uspí.
Ráno není po nočním řádění živlů ani památka. Pokračujeme v cestě k nejmohutnějšímu vodopádu ve Švédsku Hällingsåfalletu. Ze 43 m výšky padají masy vody do nejdelšího kaňonu severní Evropy. Procházíme cestou podél 800 m dlouhého kaňonu se stěnami vysokými 50 až 60 metrů. Z asfaltového parkoviště pak jedeme dále po zpevněné lesní cestě do asi 20 km vzdáleného ospalého příhraničního městečka Gäddede s jednou hlavní ulici a kempem u vody. Do Norska je to jen 5 km, ale my pokračujeme po divoké cestě.
V Ankarede, církevním městě na soutoku dvou řek z konce 19. století, se po staletí scházejí Sámové k třídenním oslavám Vánoc a Slunovratu. V centru stojí kaple z roku 1898 se starým hřbitovem a kolem 30 tradičních dřevěných obydlí. Většina z nich je soukromých a dědí se. To vše se dovídáme z letáčků ve zdejší kavárně, kde si můžete koupit i povolenku na rybolov.
Další zajímavý vodopád na naší cestě je Gausta fallet. Dvě řeky se stékají a úzkou průrvou padají do kaňonu. Jsme zde v období tání, kdy je vodopád nejsilnější. Krátký odpočinek je za námi a my se po nejvyšší položené silnici Švédska dále šplháme na obrovskou nehostinnou náhorní planinu, která se dá přirovnat k Peruánské planině Nazca. Místo obrazců jsou zde rozesety kamenné mohyly.
Uprostřed lesů na břehu jezera leží další staré kostelní sámské město Fatmomakke. Starobylé budovy, nejstarší ze 17. století, spolu s kostelem zachycují staletou historii a kulturu těchto hor. Fatmomakke Church Town je nejvýznamnějším a nejlépe zachovalým místem na světě a má vysokou symbolickou a duchovní hodnotu. Místo dodnes slouží k setkávání a ke společným oslavám. I zde je většina budov v soukromém vlastnictví. Tajemně krásné místo. V místním kempu přímo u jezera se nám zatím nechce přespávat, pokračujeme dál. Zastavujeme v místech, kde řeka tvoří vodopád se soustavou malých kaskád s výškou asi 10 metrů. Sjíždíme na poloprázdné parkoviště – před námi „schody“ vodopádů Trappstegsforsen, za námi nejvyšší Laponská hora Marsfjällen. Odpočíváme s pohledem na krásnou, až kýčovitou scenérii. Brzy nás však překoná únava a šum peřejí nás dokonale uspí.
Pokračujeme dál podél divoké řeky. V malé osadě stojí čerpací stanice, jak vystřižená z poloviny 20. století. Rezavé stojany, usměvavý zarostlý čerpadlář. V obchodě koupíte úplně všechno, a to jak pro auto, tak pro pobyt v přírodě, základní potraviny i hračky. Nechybí kožešiny, sobí paroží, ručně vyráběné sámské nože. Vilhemina, nejvýše položené město na naší cestě, je obklopena nedotčenou divokou přírodou a vzpomínkou na doby sámských osadníků. „Silnice divočiny“ zde končí. Kdo napsal, že je to nejkrásnější silnice v Laponsku, vůbec nelhal. Najeli jsme více než 500 km, přes hluboké lesy s divokými řekami a jezery i stará sámská města. Tuto cestu ocení všichni, kdo hledají klid v přírodě bez davů turistů a ruchu velkoměst.
Do národních parků, i přes nejdelší lanový most
Poslední zastávka Laponska před Botnickým zálivem je Åsele, městečko ležící mezi horami a pobřežím. Zajíždíme do kempu na břehu řeky. Po tolika dnech v divočině si i naše auto potřebuje „odpočinout“. Sedíme na břehu u ohýnku se sklenkou vína. Venku se sice hezky sedí, ale objevili nás komáři, a tak raději ustupujeme.
Pomalu musíme myslet na návrat, ale i tak si chceme projít jeden z nejcennějších pralesů ve Švédsku v Národním parku Björnlandet. Stezka až k vrcholu Björnbergetu je dobře udržovaná, část stezky mohou využít i vozíčkáři. My se však dostáváme k druhému vstupu a rozhodujeme se pro žlutě značenou cestu Rönnlands Round. Vidíme před sebou dřevěné lávky, tak se ani zvlášť neoblékáme. Brzy se dostáváme do zarostlého borovicového lesa, velké kluzké kameny porostlé mechem a malé bažinaté úseky dodávají cestě na dramatičnosti. My na nohách sandály a statečně si vykračujeme vpřed. Prodíráme se půlmetrovým borůvčím, skoro neviditelnou cestou, po které už dlouho nikdo nešel. Do toho všeho spousty komárů a na cestě 40 cm černý dlouhý had. Zděšení. Stojíme tam, díky naší hlouposti řádně neoblečeni, bez signálu na mobilu. Had najednou vztyčí hlavu a odplazí se pryč. Ještě neodezněl šok z hada, když se z houští vynořila hlava soba. Ten se během chvíle vrací do svého lesního království. Všechno jsme ustáli, uklidnili psíky, kteří se chtěli s tímto zvířetem seznámit, a konečně se vyšplháme na okraj lesa.
Výhled byl překrásný. Nekonečně dlouhé lesy a krásná modrá jezera. Cesta zpět byla podobná výstupu, močály, velké kluzké kameny, padající trsy lišejníků. Scházíme na parkoviště k autu, rozrušeni útrapami asi 6 km dlouhé cesty. Později se dovídáme, že stezka, kterou jsme šli, je nejdivočejší, a tím pádem málo používaná. Pocit, že jsme mohli projít skoro 250 let starým lesem bez většího zásahu člověka a úplně sami, je nádherný. Symbolické rozloučení s divočinou.
Následuje Höga Kusten, „Vysoké pobřeží“. Nejvyšší pobřeží je součástí Botnického zálivu a vyznačuje se strmými žulovými útesy a skalnatými ostrovy, které vystupují z moře. Celé pobřeží je zapsáno v seznamu světového dědictví UNESCO. Podél vede 128 km dlouhá turistická stezka. Během putování jsme si zvykli vybírat místa v klidných zákoutích a silnice nás k jednomu takovému místu zavedla. Divoká příroda, kterou jsme doposud projížděli, se náhle mění v poklidnou krajinu. Mořská zátoka s dlouhou písečnou pláží, okolo les. Oproti ledovým jezerům a řekám je procházka prohřátým mořem v zátoce příjemnou změnou a ukončením celého náročného dne.
Další naší zastávkou je Národní park Skuleskogen, patří mezi nejkrásnější ve Švédsku a leží ve střední části „Vysokého pobřeží“. Po naší poslední návštěvě parku nenecháme nic náhodě. Převlékáme se, obouváme pevné boty, bereme dostatek vody pro nás a psíky a vyrážíme. U vstupní brány do parku je velká mapa, malou mapu si ze stojanu bereme pro všechny případy s sebou. Borovicovým lesem se táhne dřevěný chodník, který nás dovede k 8 000 let starému kamennému poli. Kulaté kameny byly kdysi součástí moře. To je při bouři vyvrhlo na pobřeží a vytvořilo z nich dlouhou kamennou pláž. Starým lesem přes mokřady se spoustou stojících odumřelých stromů se dostáváme až k úbočím hory Slåttdalsberget. Po pár metrech se před námi objeví první symbol parku „Trollporten“ (Trolí dveře). Vystupujeme výš. Celá hora je v podstatě jedno holé skalisko – před námi obraz modrého moře s malými ostrůvky a vysokým pobřežím, za námi nekonečné staré borové lesy s mokřady.
Pokračujeme dále pobřežní cestou a nějak začínáme postrádat odpočívadla, kterých bylo v části Laponska plno. V dálce nad lesem se objevují mostní pylony Högakustenbronu vysoké 186 metrů. Trvá však ještě dlouhých 20 km, než se k nejdelšímu lanovému mostu ve Švédsku dostaneme. Je dlouhý 1 867 m, s rozpětím mezi stožáry 1 210 m, a je čtvrtým nejdelším visutým mostem v Evropě s plavební výškou 40 metrů. Zajíždíme do vnitrozemí a v městečku Järvsö míříme do místní ZOO s rozsáhlou expozicí velkých severských zvířat. Je postavena tak, aby bylo zachováno přirozené prostředí pro zvířata. Více než tři kilometry dřevěného chodníku nás vedou lesem podél výběhů. V hlavní budově je stálá expozice o vývoji zdejší krajiny. Zážitek stál za tu malou zajížďku.
Poslední kemp, poslední švédská cesta
Träslottet je po dlouhé době opravdu hezké odpočívadlo na cestě. Stolky pod korunami stromů, velké parkoviště a opodál krásná hospoda Hans Anders. Ta se stala v 60. letech známou jako Dřevěný hrad, místo odpočinku a prodeje výrobků místních umělců. I když se nám dovolená povážlivě krátí, jedeme ještě navštívit vnitrozemské souostroví a přírodní rezervaci Fagerön. Provoněná louka obklopená mořskou vodou, mokřady a bukový les – moc pěkné místo na dnešní noc. Ráno nás u vody pozoruje mořská vydra. Krásný začátek dne, ale bohužel musíme tento malý ráj, který spíš připomíná teplý jih než daleký sever, opustit.
Zastavujeme až v obci Blankaholms, kde leží poslední kemp našeho putování. Les za zády, přístavní kavárna, obchod a restaurace vzdálená 15 minut chůze a pár metrů k moři. V malé recepci dostáváme mapku okolí plnou nejrůznějších informací. Našli jsme zmínku i o Astrid Lindgrenové, kdo by neznal její knížky Pipi dlouhá punčocha či Děti z Bullerbynu, jejíž rodné město Vimmerby je vzdáleno „jen“ 80 km. Ještě před snídani se jdeme vykoupat do příjemně vyhřáté mořské zátoky.
Vyrážíme cestou do dětských vzpomínek do největšího švédského tematického parku „Svět Astrid Lindgrenové“. Herečky nás lákají na svá představení už na parkovišti. Cesta do dětství skončila u rodného domu spisovatelky. Dále projíždíme starým pevnostním městem Kalmar zbudovaným ve 12. století na ochranu švédského pobřeží. Snad největší památkou a dominantou je pevnostní hrad, který jen míjíme, a vydáváme se na druhý největší ostrov Švédska Öland. To už nás silnice vede k 6 072 metrů dlouhému mostu Ölandsbron, který spojuje pevninu s ostrovem. Je to nejdelší most ve Švédsku, podpírá ho 156 pilířů a slouží už od roku 1972. Při průjezdu na ostrov Öland si všímáme repliky dřevěné podoby mostu v délce 150 metrů, který spojuje pevninu s malým výletním ostrovem, je určen chodcům a cyklistům. Přes výšku 36 metrů nad mořem se dostáváme bezpečně do prvního ostrovního města Färjestaden. Mineme přeplněný kemp a parkujeme na vyhrazeném stání pro karavany skoro v centru města u většího nákupního centra. Pochutnáváme si na místním sýru a u toho plánujeme, kam se půjdeme podívat.
Putování po ostrově dlouhém 136 a širokém 16 km začneme jízdou na sever. Po pár kilometrech spatříme dva staré dřevěné mlýny. U jednoho z nich se na informační tabuli dočteme, že v 18. století jich bylo po celém ostrově asi 2 000, dnes jich zbývá necelých 400. Cesta nás vede dál k největší zřícenině hradu v severní Evropě Borgholm Slott, jeho masivní bašty jsou vidět už z velké dálky. Hrad z dob středověku byl ke konci 17. století přestavěn do nynější barokní podoby, v roce 1806 vyhořel a zůstaly jen zbytky opěrných zdí. Od hradu je krásný výhled na rozlehlou stepní krajinu Stora Alvaret.
Míříme do letního sídla královské rodiny Solliden obklopeného nádhernými zahradami, které nechala na začátku 20. století vybudovat královna Viktorie. Spousta zeleně uprostřed vápencového pohoří. Vycházkový okruh nás vede různými typy zahrad. Italská má spoustu květin a soch, geometricky renesanční zase živý plot, malý vodopád s jezírkem nás přivede do holandské zahrady a v anglické zahradě s širokým trávníkem si můžete udělat piknik. Každý kout má svoje kouzlo. Ze zahrad vcházíme do malé kavárny, voní zde čerstvě namletá káva a sladké koláčky. Usměvavý personál našel i dobrůtku pro naše psíky. Opouštíme zahrady a pokračujeme dále po hlavní silnici. Míjíme přeplněné parkoviště u největšího větrného mlýna na světě a za malou vesnici Källa zatavujeme u jednoho z nejstarších kostelů. Za zmínku stojí rozbitý runový kámen z 10. století. Je na něm vyobrazen křesťanský kříž vyrůstající z pohanského stromu života.
Dále na sever ve vesnici Böda zastavujeme u malé kavárny s vlastní pražírnou kávy. U lahodné kávy s koláčky spřádáme další cestovatelské plány. Les trollů vynecháme a pojedeme se ještě podívat na jižní část ostrova. Zatímco severní část ostrova je plná zeleně, písčitých pláží kypících životem, jižní části vévodí vápencová krajina bez stromů se spoustou polorozpadlých větrných mlýnů, dávných symbolů bohatství a slávy. Kolem cesty je spoustu dalších pozůstatků lidské činnosti. Staré vikingské ruiny, obrovské pohřební kamenné kruhy a nenápadné mohyly. Asi 3 km před majákem byla na počátku 18. století přes celou šíři ostrova vybudována z vápence do výšky 2 metrů zeď. Ta oddělovala kdysi královskou oboru. Nyní je to přírodní ptačí rezervace Ottenby, jedno z nejkrásnějších míst na Ölandu. Opatrně vjíždíme na úzkou silnici, musíme dávat velký pozor na volně se potulující kozy a ovce, které celý tento prostor spásají. Maják Lång Jana je se svou výškou 42 metrů druhým největším ve Švédsku a jeho historie sahá až do roku 1785. Z majáku je krásný výhled na přírodní rezervaci obklopenou mořem. Cestou zpět míjíme částečně zrekonstruovanou pevnost Eketorp. Jedeme až na místo, kde začala naše ostrovní pouť. Ráno se malou procházkou podél moře loučíme se zdejší krajinou a vyrážíme na naši poslední švédskou, asi 100 km dlouhou, cestu. Malou zastávkou v jediném barokním švédském městě Karlskrona, které je rozloženo na 30 ostrovech, chceme strávit zbývající čas. Náš výlet zde končí.
Odjíždíme do přístavu na ostrově Verkö. Odplouváme, před námi je 12 hodin cesty. Po vyjetí z lodi nás čeká poslední kontrola. Polská policie dává všem řidičům dýchnout. Vše v pořádku, a tak se vydáváme v 8.30 na naši strastiplnou cestu k domovu. Díky objížďkám a všem možným i nemožným nástrahám na silnicích se domů dostáváme po 680 km až ve 20 hodin.
Naše cesta byla jedno velké dobrodružství. Nikdy jsme nevěděli, kudy pojedeme, kam dojedeme a kde budeme spát. Za 17 dní jsme najeli víc než 5 500 km. Vystačili jsme s jednou plynovou bombou, nikde jsme nepotřebovali připojení na elektriku. Stačily nám dvě nezávislé baterie. Za celou cestu jsme navštívili pouze 3 kempy.
… a naše dobrodružství s hadem – po příjezdu jsem se informoval u odborníků v ZOO Liberec. Podle jejich slov to byl škrtič, jinak velká rarita, protože hadů ve Švédsku moc není.
Text a foto: Vláďa a Olina Hrádkovi
